Schizotypní pacient v psychoanalytické a psychoterapeutické praxi

Klinická kategorie schizotypní poruchy se vyvíjela již od začátku dvacátého století z díla Eugena Bleulera; její název „schizotypie“ pochází z padesátých let minulého století od Sandora Radóa. Související koncept byl později pod pojmem „schizotaxie” rozpracován Paulem Meehlem. Samotný pojem schizotypie představoval celé spektrum poruch od schizofrenie, schizotypní osobnostní poruchy až po subklinické známky, které signalizují zvýšené riziko ke vzniku schizofrenie. Schizotypie je podmíněna jak geneticky, tak vlivem raných interpersonálních vztahů a traumatizací. Vlastní schizotypní porucha zahrnuje neúplné projevy psychické dezintegrace, neostře vnímanou hranici mezi self pacienta a dalšími objekty, křehkou kontrolu reality a narušenou stálost reality. V psychodynamickém pojetí pacient čelí hrozbě dezintegrace self a disponuje velkou potřebou po zachování kontaktu s objektem a realitou, což zabezpečuje zapojením primitivních obranných mechanismů. V psychoanalýze nebo psychoanalytické psychoterapii je po technické stránce největším úskalím počáteční navázání terapeutického spojenectví. Důraz je kladen na funkci analytika jakožto kontejneru spíše než nositele interpretací. Důležitou podmínkou pro pokrok v těchto často dlouhotrvajících terapiích je držení terapeutického rámce, pečlivá reflexe analytikova protipřenosu a kontejnování projevů obran pacienta.