Negativní terapeutická reakce: já, nadjá, jáský ideál a pud smrti v teoretických a klinických souvislostech

Negativní terapeutická reakce (NTR) je sto let diskutovaným teoretickým a klinickým pojmem. Od počátku byla spojována s represivní funkcí nadjá a to v souvislosti jak s pocity viny, tak s pocity závisti. Ať je nadjá definováno vývojově spíše freudovsky anebo kleinovsky, působí různými tlaky proti funkcím já. Já si v pokusech vyloučit destruktivní tlaky nadjá vypomáhá různými pro něj nevýhodnými strategiemi, jednou z nich je NTR. Cílem této je udržet si rozhodující vliv v duševním světě jedince; je to vliv destruktivních, majetnických a v důsledku proti vztahu jdoucích impulzů. Proto se NTR definuje jako strategie já, která jde proti úspěchu. V přenosové situaci se opakuje raná vývojová traumatizace, během níž nedošlo k uspokojivému zvnitřnění dosti dobrých rodičovských objektů, resp. nedošlo k dostatečnému kontejnování destruktivních impulzů dítěte dobrým rodičovským objektem. Namísto toho dochází k sekundární identifikaci se špatným objektem: neúspěch a zlo jsou potvrzeny a vracejí se dítěti v zesílené, potvrzené podobě. V klinické situaci se tyto patologické vývojové nezdary v různých formách opakují a po relativně úspěšném začátku analytického procesu dojde k jeho zvratu, kdy je pokrok popřen a pacient zažívá výrazné zhoršení obtíží. V tzv. celkové situaci nastává to, kvůli čemu pacient do psychoanalýzy přišel: práce se sebedestrukcí pacienta a destrukcí analytika jako představitele analytického procesu. Analytik kontejnuje pacientem do něj promítané patologické obsahy a provází pacienta úskalím druhé fáze truchlení. Na dostupných stupních spolupráce oba postupně vytvářejí novou zkušenost s úplným dobrým objektem. Tento proces je v článku ilustrován několika kazuistickými zlomky. V závěrečném oddílu textu autor diskutuje teoretická východiska a své klinické zkušenosti.